https://www.facebook.com/photo.php?v=467980016631454

Na odkazu se můžete podívat na video z kurzu, konkrétně na výsledek našeho snažení po ránu plném hudby. :-)

1. V Kalifornii je zima.

2. Montessori byla jednoduše geniální a Kay Baker je neuvěřitelná!

3. Mexičani jsou lepší dělníci než Ukrajinci.

4. Za vším hledej dítě.

5. Řídit se dá levým stehnem, na pravém je navigace, v rukách jogurt se lžičkou a káva.

6. Základem neúspěchu českých Montessori škol je ignorace 4 plánů vývoje člověka.

7. Nikdy nekupujte těstoviny se sýrovou omáčkou.

8. V Americe není nic přes dvorek.

9. Když se něco jmenuje Freeway, je tam zácpa.

10. It is awesome!

Hanka

Kurz je v plném proudu. Přijelo dalších dvacet studentů společně s Hankou, takže je nás skoro sedmdesát. Američanů je asi dvacet, je tu pochopitelně hodně Mexičanů a pak Tchajwanců – ti mají svého vlastního překladatele, protože někteří z nich nemluví anglicky (takže naše angličtina není z nejhorších!), Evropana aby tu člověk pohledal!

Kay Baker nasadila ostré tempo. Probírá s námi naštěstí to, co budeme potřebovat od začátku roku, a střídá témata po pár dnech, nebo nám je různě prokládá jinými tématy, abychom si odpočinuli a byli víc ve střehu. Angličtina ve finále není největší z handicapů. Je tu pár lidí, kteří nemají pořádné vzdělání a ti to mají myslím daleko horší než my. Navíc poctivě dřeme každý den do úmoru, takže naše angličtina šla od našeho příjezdu prudce nahoru.

Většinou náš den probíhá tak, že ráno vstaneme o půl sedmé a před půl osmou vyrážíme do školy. Musíme tu být přesně – pozdní příchody jsou dost tvrdě evidovány a postihovány. Pak máme dva bloky přednášek do oběda a jeden po obědě. Během nich probíráme modelové lekce, podle kterých bychom si měli později umět sami připravit další lekce. Hodně času jsme věnovali teorii a dost dobře se orientujeme v tom, co a proč vlastně budeme dělat. Až na to, že toho tedy bude opravdu hodně. Některá témata jsem našla v učebnicích pro střední školy!

Liché dny jezdíme domů hned po skončení školy a děláme úkoly. Většinou tak do půlnoci, ale v pondělí v noci před odevzdávkou úkolů jsme to táhly až do půl třetí. Sudé dny máme praxe a jsme ve škole do sedmi. Za těch pět hodin jsme s Hankou stihly pracovat s pouhými třemi pomůckami, ale pracovaly jsme důkladně. Připravujeme jazykovou část a tu musíme adaptovat bez pomoci. Ale víme si rady, takže to bude připravené včas.

Po praxích jedeme domů a pokračujeme v úkolech, stejně tak i o víkendech. Přesolený oceán už asi neuvidíme. Mohly bychom ho vídat alespoň ráno – v jedné zatáčce se rozvírá kopec s výhledem až k moři, ale bohužel na něm ráno leží mraky, takže není vidět. Od pobřeží jsme kousek, což znamená, že je tu dost zima. Včera jsem litovala zapomenutých tlustých ponožek a svetr je nezbytnou součástí každého dne… a to si člověk myslel, že se o prázdninách v Kalifornii trochu ohřeje!

Ale to, že tu nejsme na prázdninách, nás vlastně moc netrápí. Škola je naprosto úžasná. Jsme tu v úžasné společnosti lidí, kteří se hluboce zajímají o vzdělání, kteří rádi diskutují o tom, jak co dělají, vnímají, jaké mají vize… sdílíme jejich zkušenosti s tím, jak sami učí na Montessori školách, na různých stupních, protože Montessori škol je tu opravdu hodně a lidé s nimi mají bohaté zkušenosti. Samotné učení se je pak opravdu skvělé dobrodružství. Samotná koncepce je nádherná! Maria Montessori má náš upřímný obdiv za to, jak moc jí záleželo na tom, aby dítě nebylo učeno, ale dostalo příležitost se samo aktivně učit, samo si věci vyzkoumat a samo si na „to“ přijít. Materiály jsou nádherné. Jsou promyšlené tak, že vedou děti k samostatnosti, učí je přemýšlet a být kreativní v tom nejlepším slova smyslu. Myslím, že samy na sobě teď zažíváme ohromné studijní a osobnostní pokroky, takže věříme, že stejně tak se nám podaří, aby stejně úspěšné byly i všechny děti, které jednou budeme učit.

Milá maminko a milý tatínku,

píši Vám z tábora kousek od vody. Máme se hezky, sluníčko svítí a pořád je tu co dělat. Budíček máme v 6:30. Rychle se nasnídáme (každý den křupky s mlékem), oblékneme a umyjeme. Nástup máme v 7:15. Den začneme válečným pokřikem a vydáme se na cestu. Po příjezdu do výcvikového tábora se posadíme a učíme se šifry. Pak máme přestávku na oběd (každý den toast s majonézou). Odpoledne opět šifrujeme. Po cestě domů pozorujeme okolní přírodu a vyprávíme si příběhy. Stačíme se napít a zase sedíme a učíme se dešifrovat. Večeře (každý den pizza, občas buritos) je ve 20h. A zase šifry! Kéž už bychom všechny šifry uměly. To bude něco! Večerka je ve 24h. Bydlím na pokoji s Adélou, je to milá holka. Docela si rozumíme. Oběma se nám stýská a moc se na Vás těšíme.

Papa Vaše Hanička

Jsem moc ráda, že Adélka už tu měsíc byla. Je úžasná, protože se o mě stará. Nakoupila jídlo, vymyslela plán na víkend, pozvala mě na opravdický americký cheeseburger s hranolkama a překládá mi příšerně rychlou Mattovu angličtinu.

Naplánovaly jsme, že vyrazíme na pláž autobusem. Jenže jsme zjistily, že by nám cesta zabrala hodinu a půl. Požádaly jsme tedy Matta, zda by nás tam neodvezl. Protože nikdy neviděl lachtany, podařilo se nám ho přesvědčit. Vyrazili jsme a podařilo se nám najít spoustu nádherných lachtanů, veverek, pelikánů a jakýchsi černých ptáků. Se strachem v očích se mi podařilo přiblížit k lachtanovi na metr. Zažili jsme kalifornskou svatbu a přejeli na pláž v La Jolle. Matt šel "pracovat" a my vyzkoušely koupání v přesoleném oceánu. Byla dost zima, takže jsme opustili moře a vydali se domů. Adélka postavila vodu na čaj a podívali jsme se na Calderův cirkus a jiné zajímavé klipy. Mezi tím se Mattova kočka vyčurala do mého kufru:) A najednou se ozval příšerný pištivý zvuk. "Adélko, co to je?" ptám se. "Ale, to si Matt dělá večeři." Najednou přiběhl Matt do pokoje a říká: "Slyšeli jste ten zvuk? To je požární alarm..." V tu chvíli Adélce došlo, že na plotně peče hrnec. Budeme se muset Olze omluvit a koupit jí nový hrnec a hlavně být příště pozornější. Kolem půlnoci nám dal Matt test z americké historie... pro 13 leté děti. Naprosto jsme propadly a co Vy? Schválně...

1) In 1517, ________ posted the 95 theses in Wittenberg, Germany, beginning the _____________ . This lasted until the Peace Of Westphalia in the year____

2) The California Gold Rush began in the year_______ .

3) One famous Northern inventor from this time (Civil war): ______________ who invented___________

4) Nickname of Abraham Lincoln______________

Tak to je jen ryhlý výběr z 11 stránkového testu:) V každém případě jsem se nikdy nedozvěděla o moderní americké historii tolik. Hanka

Po dojemném loučení ve školce v den svých narozenin jsem se rozloučila i s rodinou a vyrazila. Hned letadlo v Čechách mělo půl hodiny zpoždění a přes ujištění palubního kapitána, že dojedeme! včas, se tak nestalo. Doletěli jsme se 40 minutovým zpožděním. Přestup v Paříži byl tedy dramatický. Letiště se svou obrovitostí vyrovná de Gaullovi. Přeběhla jsem z jednoho terminálu na druhý a procvičila si francouzštinu. Protože jsem si připadala méněcenná, přešla jsem do angličtiny, ale to zase nevyhovovalo paní na informacích, takže jsme vlakové nástupiště ke gatům objevily přes frengliš. Vystála jsem si strašně dlouhou frontu a absolvovala emigrační kontrolu. Pán byl důkladný a chtěl vidět i výpisy z mého účtu. Ty jsem neměla, ale nakonec to nevadilo.

V letadle z Paříže do Salt Lake City jsem seděla vedle Američanky mexického původu. Jessica Salazar mi pomohla vyplnit vstupní formulář, povídala si se mnou, zasvětila mě do tajů ovladače na video, hudbu a počítačové hry. Byla mi oporou a na po bouřlivém přistání s propady letadla v turbulencích, mi ještě pomohla projít imigrační kontrolou.

Na přestup jsem po dalším zpoždění měla 30 minut. Jestli někdy pojedete do USA, tak jedině přes Salt Lake... Všichni byli velmi nápomocní, upřednostňovali mě ve frontě, imigrační úřednice se usmála a vše potvrdila a já běžela pro kufr... Jenže ten nedorazil. Takže jsem nechala kufr kufrem a běžela do letadla. Dosedla jsem do sedadla 15D přesně na čas. Jenže za mnou nedorazili další 4 cestující, takže jsme nabrali další zpoždění...

Ani nevíte, jakou jsem měla radost, když jsem v SD uviděla pod schody Adélku! A samozřejmě našeho spolubydlícího Matta. Byl naprosto skvělý, pomohl mi vyřídit reklamaci zavazadla (vše samozřejmě s úsměvem) a ještě se po dvou hodinách se mnou pro kufr vrátil. Takže nyní sedím na matraci v našem pokoji a mám všechny své věci.

Čekání na kufry jsme si zpříjemnili posezením v Coronado pivovaru s dalšími studenty... Bylo to milé a přátelské přivítání. Jsem ale strašně unavená, zavírají se mi oči. Dobrou noc. Hanka

Výcvik zatím jde pozvolna napříč předměty. Sylvia Dubovoy s námi dělá hodně školkové teorie. To, co nám ukazuje, jsou věci, na které budeme nějak navazovat s Kay, nebo které budeme upgradovat na základce, takže už mám představu, co budeme dělat a jak... myslím, že to bude fakt nádhera. Pozorovat jsme se byli učit v zoo :).

A co budeme dělat s Kay a v základkovém výcviku? Mluví se o fantastické trenérce na hudební výchovu a podle seznamu materiálu, který dostaneme to vypadá na Velké příběhy. 

Do školy budeme potřebovat pořídit strašilky, rybičky, savce a tak, zkrátka studijní materiál na všecko možné... Musíme zapojit rodiče :). 

Ahoj! Tak, už jsem úplně domestikovaná! Čím víc, tím líp. Až mi přijde líto, co všechno nám uteče :-). Když si představím jak jsem smlouvala jedno léto, tak se chechtám :-), akorát si trochu lámu hlavu jak budeme bydlet v těch krátkých výjezdech, ale věřím, že než odjedeme, budeme vědět.

Včera jsme udělali jsme velké prádlo. Do dvou hodin bylo všechno voňavé a suché, stálo to asi 4 dolary a bylo to snadné. Jen abys věděla, Hani, kolik si toho máš zbalit... Ve středu si jdeme všichni studenti zahrát fotbal, skupina je dost iniciativí. Tak se těším :-). Francouz se nabídl, že se o mě postará, abych byla mobilní a už dvakrát si mě vyžádal do skupiny na skupinovou práci, tak jsem poctěna :). A Julie tu bude o víkendu spát a naučí mě péct jednoduché americké čokoládové sušenky. A kousek za domem nám prodávají suprové buritos. Takže už si za a) připadám jako člověk a ne jen jako psací stroj, a za b) Hanko, máš se na co těšiti :-) ad.

Ahoj všem,

výcvikové středisko zřídilo facebook, můžete se podívat na: www.facebook.com/MISDtrainingcenter.     

Jsem na té prostřední fotografii, ve třetí řadě a není ze mě skoro nic vidět (za studentkou v černošedém je růžová studentka a za ní jsem já). 

Zdravím a držte se, ať se v Praze neupečete. My ve svetrech čekáme na příchod léta! Kdo by to byl řekl do San Diega J, je tu teplo!

Musím vám vyfotit primary (školkovou) třídu! To je taková nádhera! MM píše, že pomůcky tě musí úplně vyzývat k tomu, abys je chtěla objevovat a zkoumat – já se nemohla udržet, jak nádherné předměty tam všude jsou – lahvičky s ornamenty z různých koutů světa, drobné stříbrné předměty na leštění, dřevěné figurky zvířat na leštění, a ten porcelán – na prostírání, na přelévání –ten nejkrásnější porculán, co má kdo doma po babičce J.

Taky jsem dneska úplně oplakala to, že Hanka nejela rovnou se mnou! Normálně závidím Sylviině asistentce, která se školí na trenérku, že jí asistuje! Ale když si představím, že budu moc asistovat Kay J!

Jinak jsem zase dnes měla úplně slzy v očích! Máme to tu jako psychoterapii. Nikdo není bez chyb a nikdo nevychovává své děti bez chyb, ale co všechno se dá s výchovou dělat a kam až se může výchova posunout, když správně pochopíme, co dítě potřebuje! Kdybych měla shrnout, co jsem se dozvěděla, tak ve své podstatě nepotřebujeme skoro nic, jenom hodně trpělivosti a hodně lásky pro každé dítě.  A pokud ho opravdu milujeme, chceme ho naučit, jak se stát nezávislým. A skrze nezávislost se dítě může stát opravdu svobodné. Každé dítě má v sobě sílu stát se úžasnou lidskou bytostí, takže naše práce je mnoho mu v tom neškodit a hlavě ho správně podpořit. Je to tak nádherná práce! Celý život k tomu instinktivně směřuju a jsem tak hrozně ráda, že mi Montessori a  neurologové a pediatři a vůbec celá  vědecká obec potvrzuje správnost mých instinktů. Jo, a přestala jsem sledovat kampaň Česko mluví o vzdělání! Když by všichni přešli na AMI Montessori, ušetřili by spoustu energie! J

Ted jsem si přečetla, že jsme fakt první kdo bude v Čechách mít výcvik pro základní školy! How exciting!

Moc vás všechny zdravím a těším se na novinky, jaká bude návštěva budoucí trenérky Ann v Andílku, a co naši domácí školáci a Zuzka Préma a vůbec, jak se to všechno vyvíjí…Ad

Ahoj všem, co čekáte na zprávy ze SD!

Konečně jsem se dostala k napsání podrobnější zprávy. Všechny vás moc zdravím! Daří se mi moc dobře. Česká komunita zafungovala skvěle, úžasně mi všichni pomáhají. Stenly (Stáňa) mě včera nastěhoval do bytu, mám zhruba všechno důležité. Hrůzovi mi také nakoupili hromadu jídla, nakoupili se mnou a Stáňa se mnou udělal hromadu autočundrů po San Diegu, v neděli jedeme na další výlet, v sobotu večer mě bere Olga na nějakou party s přáteli, přijede pro mě, vrátí mě.. což je skvělé, protože kdybyste viděli, jak to město vypadá – od obzoru k obzoru… bez auta ani ránu, nedojdeš nikam, kde něco je…

Byt je krásný, velký, čistý, je tu lednička, mám vlastní koupelnu a je tu wifi. Bazén jsem ještě nezkoušela, není ještě takové vedro. Je dost příjemně, tak akorát teplo na prohřátí kostí. Ale stejně jsem pořád ve třídě, kde je klimatizace, takže fakt nosím svetr.

Nasreen a Chelsea z výcvikového centra jsou mladé sympatické holky. Silvia Dubovoy, trenérka, je také moc fajn.  Ve skupině jsem s francouzským studentem a Američankou.  

Ve škole jsme dnes udělali kus teorie – jsem ráda, že mám teorii s Marií, byla jsem v obraze celou dobu.

Jinak mám od začátku velké štěstí na všechno. Na lidi v letadle, na celníky, na spolužáky, na ty českou komunitu – Hrůzovi se o mě starají jako o svoji dceru  - uvařili mi, brali mě na výlety, obdarovali mě, a jsou strašně laskaví ve všem… 

Stesk po domově mě přepadl jednu chvíli v letadle,  když když jsme měli obří turbulence. Vedle mě ale seděl pán, který si ze mě pořád dělal legraci a pořád mě hrozně rozesmával, tak jsem to zvládla. Snažila jsem se pouštět si filmy, ale po každé když uběhlo pět, deset, patnáct minut se film zastavil a spustil se od začátku. Během letu jsem viděla desítky prvních půlek filmů, rozbily se mi sluchátka, a když jsem dotáhla první film k závěru, začali jsme přistávat :). Náš druhý soused, profesor psychologie, se pak rozhodl, že mě protáhne v Atlantě přes celnici přednostně, jako svou známou, což bylo super. Do Atlanty je stažena většina letadel, které létají  do Ameriky,  a podle toho to letiště taky vypadá. Je obrovské, všude je spousta zřízenců, kteří hulákají na cestující, kam mají jít (trochu jako živé směrovky), ženou lidi do koridorů jako ovce, fronty jsou nekonečně dlouhé a člověk se bojí, aby ho neodstavili, kvůli nějaké prkotině a neuletělo mu letadlo… Když jsem to všechno absolvovala a v posledních pěti minutách před odletem jsem nenašla jedinou funkční telefonní budku, řekla jsem si prvnímu člověku v uniformě o pomoc a ten mi okamžitě nabídl svůj telefon.

Stáňa a Jarmila Hrůzovi, čeští emigranti dlouhodobě žijící v San Diegu mě čekali na letišti, a když mě vezli k sobě domů, abych u nich přečkala víkend, než zařídíme byt, měla jsem pocit, že jsem v nějakém filmovém snu: slunce, palmy, moře plné jachet, v přístavu obří letadlová loď, ponorky, nejstarší dosud plující plachetnice (taková ta dřevěná, elegantní, s provazy, jak ze Dvou roků prázdnin od Verna), mrakodrapy, domy v mexickém stylu a na obzoru hnědé, vyprahlé překrásné hory. Letiště je přímo vedle downtownu - centra města, takže nám velice nízko nad hlavami přelétávaly obří barevné boingy.  Město je obrovské, rozlehlé, plné dálnic… nemá mnoho záchytných orientačních bodů.  Pokud člověk nevidí moře, tak nepozná, kde je která světová strana. Tedy já určitě ne. Ale už vím, že nad mořem se kupí šedivá mračna, která se občas roztáhnou až k horám na východě, ale kolem osmé se zas stáhnou. Neprší z nich, to až v zimě, a to je tu prý krásně, neb je všude zeleno. U pobřeží je větší zima a vlhko, v tom hraje roli každý kilometr. Na pobřežních útesech je spoustu paraglaidistů, kteří využívají ohřívání vzduchu k vzlétání, stejně jako ptáci… fotky těchhle paraglaidistů jsou pořízeny relativně nedaleko školy v La Jolle (La Jolla čti La Hoja).

První den jsme viděli také hejna pelikánů, kteří vůbec nemávají křídly, jenom si plachtí na horkém vzduchu podél pobřeží. Jsou to nádherní ptáci. Na pobřeží žijí tuleni, spoustu tuleňů – rozvalují se na skalnatých výběžcích v moři přímo v centru města. V písčitých březích si dělají nory hnědé veverky, které se ani trochu nebojí. Pozorovali jsme také spousty krabů – v každé škvíře mezi kameny jich bylo alespoň pět. A že tam bylo škvír! – kus pobřeží je chráněnou podmořskou rezervací.  Moře je plné surfařů, i když vlny nejsou moc velké. A pláže jsou nádherně písčité, i když zatím jsou spíš prázdné, neboť na koupání je ještě trochu zima, tuším 18°C.

Po ulicích se tu prohání spousty sporťáků a v obchodech se prodávají ty nejdražší značky, co si lze představit. Byla jsem zaškolena do kvalit všemožných Bentley, Chevroletů, Ferrary, Porche a Bugatti, Rolce Royců a jejich všemožných starších modelů. Velká sídla superboháčů jsou decentně skryta tak, že z ulice nejsou mnoho vidět, ale myslím, že naše škola se nachází v jedné z nejlepších čtvrtí. Bez auta se tam člověk pochopitelně nedostane a bez auta si nekoupí ani hamburgra, jakožto snad v celém městě, vyjma downtownu, které jako jediné připomíná město v pravém slova smyslu a jezdí po něm například tramvaj, ba lze si představit, že by se po něm člověk mohl procházet pěšky – ale přece jen ne daleko…

Příště napíšu víc o Bilbaoparku, jak je to s tím naším československým domečkem a vlastenci. Všechny vás moc zdravím. Adéla